Blížili jsme se spolu s Lunou a Hrotgarem k městu na severu Mlžného lesa. Měšťané do tohoto lesa moc nechodí, prakticky vůbec. Občas se ale naskytne důvod k překročení jeho hranice, i když je pro lidi zakázaným místem. Jedná se o nepsané pravidlo.
U bran na nás čekaly stráže. Když jsme se pokusili projít, zkřížily meče. Já i Luna jsme o krok ustoupili, mluvit jsem nechal Hrotgara.
„Pánové,“ začal Hrotgar, „jistě jste též znepokojeni, stejně jako my, touto bouří…“
Jeden ze strážných zastrčil meč do pochvy. „Nech si ty formality, mágu! V té bouři máte bezpochyby prsty vy! To vědí všichni! Lesní lid a černověžáci!“
řekl strážný nalevo.
Otočil jsem se a spolu s Lunou jsme odešli do Mlžného lesa. Už jsme jen zaslechli Hrotgara, který si stěžoval a vyhrožoval strážím…
Kráčeli jsme sami s Lunou do srdce Mlžného lesa. Na Hraničářky jsme narazili během tří minut po vstupu mezi stromy.
Když jsme dorazili k první menší skupince Hraničářek, vedoucí skupinky si mne změřila pohledem a s úsměvem pravila: „Cizáku! Co tě přivádí do těchto končin?“
„Žádost o pomoc.“
„O pomoc? Proč by nejlepší lukostřelec na Vlčí hoře potřeboval naši pomoc?“ zeptala se.
„Amaro, však se známe již déle než tři roky,“. řekl jsem.
Hned jsem pochopil, že jsem si opět pustil jazyk na špacír. Zatvářila se ukřivděně a dvě zbylé elfky si začaly něco šeptat, čemuž jsem ovšem nerozuměl.
Bylo jasné, že je Amara rozrušená. Ani nemohlo být pochyb. Jméno jakéhokoliv elfa žijícího v Mlžném lese nikdo z lidí nezná.
Hraničářka po levém boku Amary sáhla ke svému opasku, na kterém se skvěla krátká dýka. Katar, uvědomil jsem si o chvilku později, že se nejspíše jedná o zbraň vrahů, ale neměl jsem tušení, že by i elfové mohli mít toto zaměstnání.
„Půjdeš s námi do tábora Vnějšího kruhu. Ty i tvá Luna,“ usmála se na moji vlčici a ona svěsila uši, které měla doteď nastražené.
„Co tak najednou, Amaro?“
„Měl bys raději mlčet, Cizáku! Jste našimi hosty. Přesněji řečeno u mne doma… Co se týká ostatních, mohou si myslet, co chtějí, že?“ řekla Amara a mrkla na mne.
Zaváhal jsem. Tohle mi smrdělo. Vzpomínám stále na to, jak jsem kdysi utekl od oltáře, nejspíš se mi za tu hanbu chce pomstít…
„Děje se něco, Cizáku?“ zeptala se Amara.
„Ne, nic se neděje,“ začal jsem, „jen si chci v klidu s tebou promluvit v soukromí,.“ dodal jsem.
„Běžte napřed, děvčata. Doženeme vás,.“ řekla Amara, stále otočená ke mně.
Obě Hraničářky nechaly své zbraně na opascích a se zřetelným rozrušením se otočily a odešly. Nejspíše jim stále vrtá hlavou, odkud ji znám jménem.
Kdyby jen věděly…
„Poslyš, Amaro, chci se omluvit za ten útěk…“ řekl jsem.
„Hlavní je, že jsi opět zde. I poté, co jsi utekl, jsi ses za mnou vrátil,“ skočila mi do řeči Amara.
Po těchto slovech jsme vyrazili do Vnějšího kruhu. Byl jsem tam jen tenkrát před třemi lety a setkal jsem se tehdy s Amarou.
„Víš,“ začala Amara., Šel jsem, s Lunou po svém boku, pět kroků za ní. „Shael je jediná půlelfka v celém Mlžném lese. Ostatní půlelfové museli bezpodmínečně odejít, ale ona mohla zůstat,“ dodala.
„Jak to?“
„Nejsi s námi a vychovávám ji celou dobu sama,“ řekla s naprostým klidem Amara.
„Takže, když se vrátím…?“ zeptal jsem se.
„Nic se pro nás nezmění, dokud Vnitřní kruh nezjistí, kdo jsi,“ odpověděla vlídně.
„Co když se to dozví?“ má zvědavost byla přeci jen silnější.
„Neublíží nám, ani citově, ani fyzicky,“ řekla, blížili jsme se už k prvním obydlím lesního lidu.
Přestože se na nás tři všichni otáčeli, šli jsme klidnou chůzí pořád dál do jejího příbytku.
Ona vešla první, hned za ní Luna a já.
Vešli jsme do vstupní místnosti, která byla v tomto skromném obydlí i společenskou místností.
Z pokoje nalevo bylo slyšet dětské žvatlání. Přísahám bohu, že by se ve mne v tu chvíli krve nedořezali.
Luna nastražila uši a začenichala. Poté se na mne podívala. Amara mne vybídla, abych vešel dovnitř.
Ještě trochu zkoprnělý jsem vyrazil ke dveřím.