Cizák se psem: Bouře

Byl jsem jako každé ráno na nádvoří hradu. Ten hrad byl mým domovem od toho dne, kdy mi vojáci krále Dunana vypálili statek.

Usmál jsem se, protože jsem si vzpomněl, jak za mnou byl jeden z jeho poslů. To, co zbylo z onoho posla, je momentální strašák na hlavní věži hradu. Luna – má vlčice – znepokojeně zakňučela a hned jsem to ucítil i já. Ten hnilobně nasládlý zápach z umrlce, který byl už nejméně jeden týden na přímém slunci, mě udeřil do nosu.

„Měl bych ho jít sundat a hodit do řeky, nebo poslat na koni pro krále?“ zeptal jsem se a přitom se podíval na Lunu.

Věděl jsem, že nepromluví, ale přeci jen, co kdyby.
Nakonec jsem se rozhodl pro použití koně. Mé vztahy s rybáři pod Vlčí horou jsou jako bruslení na tenkém ledě. Jedno nás ale spojuje, nenávist ke králi. Kolik lorh  na mne a Elfy už král vynaložil? Tisíc? Miliony? Těžko říct. V dálce se zahřmělo a Luna tiše zavrčela. To je zlé znamení…

---

Vylezl jsem na hlavní věž, abych viděl to, co stojí za touhle bouří. Magie z ní doslova sálala.
Nejbližší čaroděj, Hrotgar, bydlel ve mlýně u Mlžného lesa. Ale co mi chce?
Slyším křik z lesa, nejspíš se někdo zatoulal, kam neměl. Všimnu si Hrotgara, jak jede na koni přímo k hoře Vlka .

Vezmu svoji kuši a vylezu na nádvoří.
Přijíždí… Zavřu oči a slyším dusot kopyt po kamenné cestě.
„Hrotgare! Co zde pohledáváš?! Bál jsem se, že sem zase jedou poslové krále Dunana,“ řekl jsem.

Hrotgar se usmál a seskočil z koně. „Neboj se, příteli,“ začal Hrotgar, „přijíždím kvůli té bouřce.“
Prohlédl jsem si ho. Vždy mě citoval jen jako Cizáka.
„Ta bouřka není tvoje práce?“ snažil jsem se skrýt znepokojení.
Zavrtěl hlavou.
Pokynul jsem mu rukou a oba jsme se vydali dovnitř. Luna nás líně přivítala, stejně jako já cítila i ona z Hrotgara klid.

---

Vždy věřím víc zvířeti než lidem, protože lidi mohou lhát…
Díval se na mne a z pláště mu odkapávala voda.

„Ten déšť je dílem severních mágů,“ pronesl tiše Hrotgar a mnou prošla vlna vzteku a strachu zároveň.

 

„Prokrista, Hrotgare! Jestli se nemýlíš, je tahle bouře jako mor pro zdejší lid,“ vyhrkl jsem.
„Co si má mysl vzpomíná, tebe nikdy nezajímá, co si počnou sedláci a farmáři v údolí,“ pronesl s chladným klidem Hrotgar.

„Víš, že mi jde o lesní lid,“ řekl jsem sklíčeně.
„To ti ta elfka  tak pomotala hlavu?“