Bylo brzo ráno, když si nás dva zavolali na základnu průzkumu.
„Včera říkali, že dnes lítat nebudeme, Pavle,“ postěžoval jsem si.
Kocovina mě ještě držela ve svých spárech a já se nemohl z jejího nelibého sevření vymanit. Pavel na tom byl lépe.
„Taky se mi to nelíbí, ale co mám dělat?“ položil řečnickou otázku Pavel a sešlápl pedál plynu v Uralu až k podlaze.
„Zasraný počasí,“ začal jsem, „kolik dní už lije? Deset? A to po nás chtěj, abychom lítali?“
„Dimitriji, patříme k nejlepším pilotům tady. Když bude příznivý vítr, můžeme lítat i za bouře,“ odsekl hrubě Pavel.
Silnice ubíhala pod koly rychleji, než by měla. Pavel uháněl stokilometrovou rychlostí i tam, kde byla přísně značena padesátka. Do zatáčky zpomalil na devadesát a minul protijedoucí UAZ. Všiml jsem si, že na sedadle spolujezdce sedí důstojník.
Vzdušný Nomád: Za hranicemi
1