Vzdušný Nomád: Za hranicemi

Bylo brzo ráno, když si nás dva zavolali na základnu průzkumu.
„Včera říkali, že dnes lítat nebudeme, Pavle,“ postěžoval jsem si.
Kocovina mě ještě držela ve svých spárech a já se nemohl z jejího nelibého sevření vymanit. Pavel na tom byl lépe.
„Taky se mi to nelíbí, ale co mám dělat?“ položil řečnickou otázku Pavel a sešlápl pedál plynu v Uralu až k podlaze.
„Zasraný počasí,“ začal jsem, „kolik dní už lije? Deset? A to po nás chtěj, abychom lítali?“
„Dimitriji, patříme k nejlepším pilotům tady. Když bude příznivý vítr, můžeme lítat i za bouře,“ odsekl hrubě Pavel.
Silnice ubíhala pod koly rychleji, než by měla. Pavel uháněl stokilometrovou rychlostí i tam, kde byla přísně značena padesátka. Do zatáčky zpomalil na devadesát a minul protijedoucí UAZ. Všiml jsem si, že na sedadle spolujezdce sedí důstojník.

„To byl velitel, ale čeho?“ zeptal jsem se.

„Podle mne jel na kontrolu palivových zásob ve čtverci Eg34,“ řekl Pavel.
„Ty vole,“ ulevil jsem si, „někdy mě tvoje znalosti vyloženě serou.“

Zpomalil, blížili jsme se k základně. Bouře zesílila. Najednou jsem začal vnímat detaily lépe. Základna, kterou tvořilo jen pár dřevěných domků a několik stanů, se nacházela v lesích na severu. Perfektní krytí pro průzkumné akce. Nechápal jsem ale, proč to musí být oplocené. Základna tudíž měla jen jeden vchod, u kterého stál jeden vojín a zvedal závoru.

Pavel opět sešlápl plyn. Ural nabral na mohutné rychlosti. Závora se nepříjemně přibližovala a já viděl jen onoho vojína, jak padá na břicho, dalo by se říct lehá, ale to, co on předvedl, by se z fyzikálního hlediska nedalo považovat za lehnutí, a strhl si ze zad kalašnikov. On nás chce zastřelit! blesklo mi hlavou.

Jenže v tu chvíli se ozval zvuk lámaného dřeva, jak se dřevěná závora rozlétla na třísky. Náklaďák nezpomalil a uháněl ke středu tábora. Za námi se ozvalo štěknutí kulometu Děgťarev. Byl to varovný výstřel. Pavel dupl na brzdu. Vše jsem viděl jako ve zpomaleném filmu. Majorův obličej plný hrůzy. Pavlův obličej plný hněvu. Kvílející brzdy. Ural zastavil půl metru od velitelského stanu.

Oddechl jsem si a ve zpětném zrcátku viděl, jak k nám běží tři vojáci s kalašnikovy připravenými k palbě. Rozezněla se poplašná siréna. Z jedné chatky vyběhli tři vojáci Specnaz.

„Jseš fakt debil,“ řekl jsem, když jsem si všiml důstojníka držícího Tokarev TT33. Nevím proč, ale všímal jsem si detailů na důstojníkově obličeji. Knírek zastřižený lehce do půlkruhu, velká krvavá skvrna na čele byla již zaschlá.

Dveře Uralu se otevřely, jak u řidiče, tak u spolujezdce. Důstojník vytáhl ven Pavla. Mne též někdo uchopil za pravou paži, ale instinktivně jsem ucukl.
„Nepotřebuji zacházení v rukavičkách, vojíne!“ řekl jsem a ledabyle odstrčil přešlapujícího vojína. Vystoupil jsem a zamířil jsem za důstojníkem, který odvedl Pavla do velitelského stanu.

Po mém příchodu důstojník odešel k východu ze stanu.

„Pozor, Pavle, Velká prdel na dvanácti hodinách,“ řekl jsem pološeptem.

Major podle všeho moji urážku neslyšel, nebo ji nechal být.

„Volkov a Lesnickij,“ začal major, „to, že jste měli přijet rychle, neznamená, že zničíte bránu a psychicky zničíte vojína! Kdo řídil?!“ dodal s hněvem, až zrudl.

Oba jsme ukázali jeden na druhého.

Major vydal jen znuděný povzdech a řekl: „Vezmeme to logicky. Volkov není schopen ani stát rovně. Natož aby řídil.“

„Děkuji, soudruhu Asimove. Tady Pavel Sergejevič Lesnickij řídil a bude dnes i pilotovat. Ve vzduchu to s čtyřiadvacítkou opravdu umí,“ řekl jsem.

„Desátníku,“ začal major, „vy dva ale ve čtyřiadvacítce nepoletíte, dokud nebude válečný stav.“

„Se vší úctou, soudruhu majore, ale to máme letět na rogalu?“ nadhodil jsem komicky.

„Vlkove! Vy když si přihnete z flašky, tak z vás padají jen samá moudra.“

„Snad nechcete říct, že poletíme v sedmnáctce?“ vyhrkl najednou prudce Pavel.

Asimov se usmál a mne polil studený pot. „Do prdele, já v tom nepoletím! Jak tomu říkaj imperialisti?! Hroch?! Jasně, desátník v osmnácti letech! Ten nemá co ztratit, že?! Ale kdybyste věděl. Měl jsem ženu a mám nemocnou dceru ve Vladivostoku!“ rozzuřil jsem se a temnota mi začala zatemňovat mysl… Někdo mi položil klidně ruku na rameno. Byl to Asimov.

„Vím, jak to máte těžké, desátníku. Olgu vám loni roztrhala smečka vlků na Sibiři,“ řekl klidně Asimov a důstojník stojící ve stanu s námi se zasmál. Asimov jej zpražil pohledem, který bych nepřál ani svému nepříteli.

„Kapitáne, buďte tak laskav a jděte připravit tým Ivan,“ řekl Asimov klidně.

„Soudruhu majore,“ ozval se  důstojník, kterému jsem začal říkat menstruující hlava, „nejsem výstrojář.“

„A vidíte tu nějakého snad?! Ne! Protože vaší vinou již žere hlínu. Tak padejte,“ štěkl po něm Asimov.

Když kapitán odcházel, utrousil něco ve stylu, aby se major neposral. Asimov si sedl za stůl a vytáhl z náprsní kapsy tabatěrku a z ní cigaretu. „Blbec! Už mě sere dlouho, uvažuju, že ho udám na KGB,“ řekl, usmál se na nás dva a poplácal tlustý štos dokumentů. Vydal dlouhý povzdech a od hořící svíčky na stole si připálil. Vůně cigaretového kouře se zde pronikavě vznášela a Asimov si s chutí potáhl. „Za Stalina by šel hned, ale nyní bída,“ řekl.

„Soudruhu majore, co je náš úkol?“ zeptal se napjatě Pavel.

„Poletíte se sedmnáctkou a vysadíte tým Ivan v sektoru 12. Potom zase domů. Předpověď je bídná. Věřím ovšem, že vy dva dokážete letět i za bouře,“ řekl tlumeným hlasem Asimov.

„Jaká je přepokládaná viditelnost a aktivita nepřítele?“ zeptal jsem se.

„Viditelnost mizerná a budete na dostřel trojice Vulkánů, které nám oznámil včera Igor šest.“

„Do prdele!“ řekl Pavel.

„Klid, soudruhu poručíku! Poletíte nanejvýš dvacet pět metrů nad zemí. A už odchod, ať jste za svítání tady,“ řekl Asimov a naznačil zasalutování. Dál již nevěnoval pozornost ani mně ani Pavlovi. Odešli jsme.

Venku na nás čekala nastoupená jednotka Ivan. Stáli na volném prostranství u heliportu, na kterém byla  Mi-17.

„Co si bereš sebou? Tokarev?“ zeptal se mne Pavel.

Zamířil jsem ke korbě Uralu a vytáhl bednu na munici, položil ji na zem a otevřel ji a vytáhl z ní kalašnikov, tři zásobníky a RPG-8. Vzal jsem si ještě dvě rakety do RPG-8 a uložil je do ruksaku.

„Co to proboha děláš? Nejsme přece Specnaz!“ zeptal se mne Pavel, když si všiml, jak moc balím.
„Nevím, jak ty, Pavle, ale já mám za sebou už tři sestřelení.“ řekl jsem s klidem a zapnul ruksak, ve kterém bylo uloženo RPG-8 a náboje.

„To není přece důvod brát s sebou celej posranej arzenál!“

„Kolik jsi měl sestřelení? No? Kolikrát tě sestřelili?“ zeptal jsem se.

Zaváhal a potom řekl: „Jen jedno. V Afghánistánu a byla tam se mnou půlka čety…“

„Vidíš! A tady na to budeme sami. Tokarev mi bude k ničemu, jestli se tam seběhne deset imperialistů!“ řekl jsem a na důkaz toho, že je konverzace u konce, jsem zamířil zpět k Mi-17. Pavel šel hned za mnou a neklidně si klepal na pouzdro Tokarevu.
Všiml jsem si, že jednotka Ivan byla již na palubě a čeká se jen na nás. Pavel nastoupil a usedl na místo pilota, které se nachází vpravo. Mi-17 to má opravdu bídně udělané – dovnitř se leze malými dveřmi, které ústí do nákladového prostoru. Když jsem vstoupil, podíval jsem se doprava na zavřené dveře, přišel jsem k Pavlovi a sedl jsem si na místo střelce.
„Základno, tady zásobovací let čtrnáct. Žádám o povolení ke startu. Příjem.“ řekl Pavel ihned, co jsem se usadil a neklidně se díval na rádio.

„Tady základna. Zásobovací let povolen, udržujte minimální možnou výšku pětadvacet metrů. Konec.“ Spolu s hlasitým praskáním se linul majorův hlas z rádia. Pavel zapnul motory a pozoroval blesky na obzoru.
„Do toho. Ať to máme za sebou,“ řekl Pavel.

V momentě, kdy jsme nabrali výšku dvou metrů, se do nás z boku opřel silný vítr a vrtulník nebezpečně naklonil doleva.
„Stabilizuj to! Naber výšku 80 metrů!“ řval jsem na Pavla během toho, co jsem se křečovitě držel páky, až mi zbělely klouby. Vítr šel zespoda a držel se u země. Neodvážil jsem se podívat z okénka vlevo. Slyšel jsem, jak vzadu řvou soudruzi Specnaz. Na poslední chvíli se to povedlo Pavlovi srovnat a zamířili jsme k sektoru 12.

„Říkám ti, že ten Asimov je fakt tlustá prdel,“ řekl jsem a díval se do mapy.
„Tlustá prdel s tlustou mocí,“ zasmál se Pavel. „Kolik minut?“

„ETA dvě minuty,“ řekl jsem.
„Přistaneme, nebo teda přistáli bychom v údolí, ale najdeme raději pahorek. Nechci už nic riskovat,“ řekl Pavel.
„Prokrista Pavle! Máš rozum? Budeme na dostřel Vulkánů. Možná přistaneme i u jednoho z nich. My je možná nevidíme, ale oni tam na nás čekaj. Klesni na dvacet pět metrů!“ řekl jsem prudce i s náznakem silného rozrušení.
Rádio zapraskalo.
„Igor šest zásobujícímu letu! Něco se děje. Oni, oni stahují Vulkány na jih k základně. Viděli jsme nákladní vozy převážející nejmíň třicet imperialistů vaším směrem! Tři nákladní vozy. Pěchota vyzbrojena raketami země-vzduch. Konec.“

Nervózně jsme se na sebe s Pavlem podívali. Tohle bylo zlé.

Zastavili jsme nad pahorkem a začali prudce klesat.

Pozoroval jsem krajinu pod námi, nebylo to zrovna pěkné zjištění, když jsme nyní věděli, že nás mohou kdykoliv sestřelit.

Přistáli jsme a jednotka Ivan téměř okamžitě vyskákala ven. Velitel týmu nám dal znamení a my se opět zvedli. Deset, patnáct, dvacet, dvacet pět, třicet. Pavel prudce otočil vrtulník o sto osmdesát stupňů v momentu, kdy se zezdola ozvala střelba.

„Leť, kurva, leť! Tohle není už náš problém, Pavle…“ řekl jsem.
Začalo svítat a mně se nechtělo myslet na to, co se stane s členy týmu Ivan…